Moje cesta k Úsměvu z duše

Je to víc než dva roky, co jsem se při mateřské vrátila do zubní ordinace. Ošetřovat děti. Doma jsem tehdy měla dva malé chlapečky a za sebou dvouletou cestu s vážnou nemocí našeho staršího syna. Dva roky, kdy jsem byla jen mámou. Mámou na oddělení, kterému jsem nerozuměla.

Přestože jsem měla vystudovanou medicínu, dětská onkologie je svět sám pro sebe. Komplikace, které přicházely, se nedaly najít nikde. Netušili jsme, co nás čeká. Byli jsme odkázaní na informace, které k nám přicházely od lékařů. Jenže to, jaké informace dostanete, se vždy odvíjí od toho, kdo vám je podává. Nevíte, kdo proti vám sedí. Musíte se v tom naučit chodit. Rozlišovat, naslouchat sobě, vnímat své dítě.

A tak jsem se to učila. Uvnitř sebe jsem se ladila na každou situaci. Postupně jsem začala rozeznávat, kdy to zvládneme doma, a kdy už je čas jet do Motola. I když jsme jednu věc ustáli, vzápětí přišla další. A pak další. Nové výzvy, nové lekce. Zkoušky, které víc a víc otevíraly můj vnitřní svět.

Návrat do ordinace pro mě byl jako čerstvý vzduch. Přinesl mi novou energii. I když jsem tam chodila jen jeden den v týdnu, stalo se to důležitou součástí mé cesty. Zasadilo to do mě spoustu semínek. Pro tenhle projekt. Pro Úsměv z duše.

Pamatuju si úplně přesně ten den. Přišla rodina. Krásná maminka, upravený tatínek v obleku, pětileté dítě. Přišli na konzultaci kvůli ošetření v celkové anestezii. Maminka byla připravená, bylo vidět, že dělá všechno pro to, aby byla pro své dítě tou nejlepší mámou. Tatínek seděl a poslouchal. Působilo to, jako by si na tu chvíli odskočil ze svého pracovního světa, ale přišel a to je důležité.

Dítě ale nespolupracovalo. Nebálo se, nekřičelo. Spíš si z celé situace dělalo trochu legraci. Viděla jsem ten potutelný úsměv. Zatímco maminka mluvila, vysvětlovala, používala všechny naučené věty… dítě všechno odmítalo. Bylo zjevné, že ví, že máma může říkat, co chce, ale stejně to bude podle něj. Mě k navázaní kontaktu s dítětem vůbec nepustila.

Po několika minutách se zvedl tatínek a pokusil se situaci řešit. Dítě zpozornělo. Já také. Konečně! Jenže vzápětí ho maminka opravila a posadila zpět na židli. Řekl to „špatně“. Použil slova, která podle jejich pravidel komunikace s dítětem nejsou vhodná! Tatínek si v tichosti sedl. Maminka dál pokračovala v naučeném výkladu. A dítě? Tomu vál vítr do plachet.

Nemělo to cenu.

Zkusili jsme rentgen, abychom se aspoň trochu zorientovali a mohli připravit předběžný plán. Tam spolupracoval výborně. Šel sám se sestřičkou a s ničím neměl problém. Mezitím jsme s rodiči probírali, co všechno doma dělají. Podle slov maminky se snažili ve všech směrech. Něco mi ale nesedělo.

Na první pohled vypadali perfektně. Jenže zuby toho dítěte říkaly něco jiného. Něco tam nebylo v rovnováze. Ale co?

Tehdy mi to došlo. Já tomu dítěti vlastně nemůžu pomoct. Protože jeho zuby jsou jen zpráva. Signál. Který volá: „Mami, tati, něco chci jinak.“

Mohla jsem jim nabídnout termín, zuby opravit. Ale v hloubi duše jsem cítila, že tohle ne. Musí být i jiná cesta. Mrzelo mě, že v ordinaci už se dál nedostanu. Nemohu s rodiči mluvit o tom, co je za tím. Pracovat s nimi víc a do hloubky. Delší čas. Nemohu jim nic říct, protože si pro to sami nepřišli.

Přišli si nechat opravit kaz. Ne změnit směr. Občas, když jsem pocítila zájem o tuto tématiku, zkusila jsem něco naťuknout. Jenže. Byli u zubaře a v ordinaci je čas omezený. Na hlubší práci je potřeba důvěra u obou stran a ta potřebuje čas. Cítila jsem, že musím najít jiný způsob. Dostat se blíž. K jádru. Otevřít si k nim cestu.

Toužila jsem po tom, aby děti odcházely s opraveným zubem – a rodiče s pochopením. Aby si jejich rodina mohla něco uvědomit, něco změnit. Bez viny a strachu.

A tehdy přišel první nápad. Tou cestou je ukázat, že zuby nejsou oddělené od těla. Že všechno souvisí.

Jak to ale udělat?

Nechala jsem to chvíli být. A začala více naslouchat.

Každému rodiči. Každé větě. Každé mamince.

Postupně jsem začala vidět rozdíly. Některé maminky se snažily až do vyčerpání, jenže zapomínaly na sebe. Nebyly v klidu. Chtěly mít všechno dokonalé. A pak byly maminky, které toho tolik „nedělaly“, ale byly přítomné. Klidné. Laskavé.

A já si začala uvědomovat, že není jedna příčina. Každé dítě je jiné, každá máma je jiná. Ale jedno máme společné, to co je opravdu potřeba, je rovnováha. Tu nenajdeme na internetu, ale v sobě.

V ordinaci jsem musela skončit. Moji kluci mě potřebovali a přišel rok, který byl pro nás ten nejnáročnější. A zároveň nejkrásnější. Náš syn začal plynule mluvit. A často mě překvapoval. Svým vnímáním, vědomými slovy i otázkami.

„Maminko, ty jsi doktorka zoubková?“
„Proč opravuješ dětem zoubky, když mají doma maminky a tatínky?“
„To se o ně nestarají?“
„Maminko, ty nemusíš opravovat zoubky. Můžeš být s námi. A naučit maminky, aby tě nepotřebovaly.“

Každý večer. Při čištění zubů. V pyžamu. Během ukládání do postele. Tohle téma se vracelo. Tehdy jsem tomu ještě nerozuměla. Ale dnes už vím. Vedl mě a ukazoval cestu.

Jeho moudrost, jeho přítomnost byla vyjímečná. I když opustil své tělo, jeho duši cítím dál.

Ukázal mi směr. Co tvořit a jak.

Díky němu jsem také poprvé v životě opravdu cítila, že existuje něco hlubšího uvnitř každého z nás. Opravdové, ryzí štěstí a láska.

Kterou nám nemůže nikdo vzít a nikdy nemizí. A také to, jak důležité je být s nimi v propojení.

Tak vznikl Úsměv z duše.

Moc si přeji, aby pohled na zuby nebyl odpojený nejen od zbytku fyzického těla, ale ani od našeho vnitřního prožívání. Aby nám všem zářil úsměv z duše.