Příběh z ordinace. Dotulování? To je to, oč tu běží…

Jednou za mnou přišla do ordinace maminka s tříletým chlapečkem. Tedy – přišla jen obrazně. Maminka ano, ale chlapeček byl přinesen v náručí.

Hned ve dveřích mě maminka požádala, zda bychom mohli spolu komunikovat mimo zubařské křeslo. Souhlasila jsem a sestřička přinesla židli. Uvítala jsem je a začala se ptát, s jakou prosbou přicházejí. Maminka odpověděla, že jde o kaz. Vysvětlila jsem, že se budu muset podívat do pusy. Znovu mě požádala, zda bych vyšetření mohla provést v jejím náručí a na židli.

S tím jsem neměla problém. U malých dětí běžně vyšetřuji tak, že maminka sedí na křesle jen bokem a drží dítě na klíně čelem k sobě. Dává mu tím jistotu a oporu. Jemně ho drží za ručičky, já si sednu naproti a dítě si k sobě opatrně nakloním. Jednou rukou mu přidržím hlavičku, druhou prohlédnu zuby – zrcátkem nebo jen pohledem. Díky zakloněné hlavičce dítě obvykle otevře ústa samo, a často se vyšetření obejde i bez pláče.

Stejně jsme to udělali i u tohoto chlapečka – a zvládl to krásně. Po celou dobu se nezdál být nijak rozrušený. Ani ze vstupu do ordinace, ani ze samotného vyšetření. V ústech však byl velký problém. Maminka o něm věděla, ale snažila se mu dlouho vyhýbat. Nyní už byl na horní jedničce zánět – projevující se jako boulička na dásni. Hnis se dere ven z kosti a paradoxně tím často přichází úleva, protože tlak, který předtím způsoboval silnou bolest, ustoupí. Zub sice už nebolí, ale zánět v kosti ohrožuje vývoj zárodku zubu stálého.

Maminka by se nejraději vyhnula jakémukoliv ošetření. Nechtěla pustit syna ani ve chvíli, kdy si mohl jít sám k sestřičce vybrat odměnu za statečnost.

V tu chvíli jsem byla ještě v roli pozorovatele. Něco mi nesedělo. A pak během rozhovoru maminka pronesla větu, která vše rozklíčovala:
„No víte, to nepůjde… my jsme měli náročný porod… a my se teď dotulujeme. Další trauma mu nemohu způsobit. “

A najednou bylo jasno.

Chlapeček měl téměř tři roky, ale maminka se mu stále snažila vynahradit nepovedený porod. Nechtěla ho pouštět ze své náruče, protože mu nechtěla způsobovat žádné další trauma. A stejně tak nechtěla způsobit „bolest“ ani tím, že by mu čistila zuby, pokud se mu to nelíbilo. Což bylo v tomto věku pravděpodobně stále. Když si přál sladkost, chtěla mu ji dopřát. Protože se mu snažila něco vynahradit.

Sama si vůbec neuvědomovala, co tímto přístupem v dítěti vytváří. A jeho zuby byly 1. odrazem.

Dítě nepotřebuje náhradu za naše selhání. Potřebuje pevný rámec, lásku, přijetí, oporu a prostor, aby mohlo objevovat svět, život, sebe samo a své možnosti.

To, že se nám něco nepovede přesně podle našich představ. Třeba že z plánovaného krásného přirozeného porodu se stane boj o život končící císařským řezem. Nic z toho neznamená, že jsme jako rodiče selhali. Není potřeba si nést vinu a roky ji kompenzovat tím, že budeme dítě chránit před každou nepohodlností či ho nesmyslně bránit v jeho přirozenému vývoji.

Chlapeček by si následky porodu možná vůbec nenesl. Ale pokud mu je maminka bude roky zrcadlit svou vinou, ponese si je právě skrze její pocity a následné činy.

Vše okolo rodičovství není o dokonalosti. My můžeme udělat maximum, ale jen do té míry, která je nám v danou chvíli umožněná.

Naše dokonalé představy o mateřství si tvoříme samy. My samy si nastavujeme laťku, a někdy ji nastavíme tak vysoko, že nejde přeskočit. A když ji nepřekonáme, přichází pocit selhání.

Ale to není selhání jako mámy. To je jen nenaplněná představa.

Buďte k sobě jemné, laskavé a pravdivé. Jen tak můžete svým dětem vytvořit prostředí, které je učí totéž. Nejednejte ze strachu nebo z pocitu viny. Pokud si dovolíte být autentičtí, projevit emoce a zpracovat to, co vás zasáhlo, pak se tyto stopy nepřenesou na vaše děti.

A i tahle situace je nádherným příkladem toho, jak nás dětské zuby mohou učit.

Vím že i tahle maminka byla tou nejlepší pro své dítě. A proč? Protože ono si ji za svoji mámu vybralo. A to je nejvíc!